Ze života
„Říkám ti to už po třetí,“ pravím poněkud zvýšeným hlasem.
„No, vidíš to,“ řekne vzdorovitě můj pětiletý syn.
„A ono to nejde a nejde.“
„Však ono to půjde?“ říkám důrazně.
„Nepůjde to ani po dobrém, ani po zlém,“ odpoví vyzývavě.
Dívám se na něho, tváří se naprosto vážně, čeká, co to udělá.
Skočím a dám mu pohlavek, je má první myšlenka.
Ta druhá je rozumnější.
„Však ono to půjde,“ řeknu znovu pokojně.
„My se přece domluvíme, když jsme kamarádi!“
Zírá…
Zřejmě jsem ho převezla, překvapila, vedu 1:0, jak říkáme my dospělí.
Vyrovnává. Přišel a dal mi pusu.
Oba se šťastně smějeme.
Jarmila Kavková
Jedno ráno
Všední ráno všedního dne. Velká stála u zrcadla a malovala se. Nepřirozeně vysunovala bradu a legračně krčila nos. Malé to přišlo k smíchu a Velká se rozzlobila: „Prosím tě, nemysli věčně na samé pitominky a jez, nebo TO nestihneme!“ TO – byla školka a škola, kam každé ráno obě dvě pospíchaly. Malá si pak hrála a Velká učila. Odpoledne se setkávaly na rohu malého parku, Velká tu druhou chytla za ručičku a moc spolu spěchaly domů. Malá si marně vzpomínala, kdy měli vlastně dost času. Pak se ale opravila – kdy měla Velká dost času. Ta si teď ve velkém spěchu oblékala punčochy: „Je to možný, zase očko a SNÍDEJ!“ „No jó,“ zabručela Malá. „Loupáček je letadýlko a tady musím udělat okýnka, aby lidi viděli ven na stromečky a na mě a Velkou.“ Ukazováčkem šťouchala do pečiva a pak se do něj zakousla. „Tak a teď spadne, já jsem mu ukousla vrtulku. Ale má ještě křidýlka. „A proč má letadlo křídla?“ zeptala se Velké, která kolem ní proběhla. „Aby se měli hloupí čemu divit, to… CO TO ZASE děláš? Prosím tě dej to sem a půjdeš bez snídaně. Vypij si alespoň čaj.“ Malá začala natahovat moldánky: „Letadýlko nemůže v koši lítat a lidi v něm budou moc smutný, víš?“ „Přestaň,“ zaškaredila se Velká. Malá toho tedy nechala. Koukala před sebe na ubrus, kde sluníčko vytvářelo barevné mozaiky. A pak se podívala přes sklenici do okna. Svět měl hnědou barvu, sluníčko bylo taky hnědé a její prstík měl sladce čokoládovou barvu. Ve skleničce plavali kousíčky čaje a vypadali jako rybičky v akváriu. Zvedla sklenku proti oknu a najednou v ní měla celé slunce. Držela ho v dlani a zdálo se jí, že svítí jenom pro ni. Ale lidem ho taky půjčím, řekla si. Zeptala se Velké: „Proč nemůžeme žít na sluníčku, bylo by nám teplo, Eskymáci by nemuseli nosit kožíšky a všichni bychom byli krásně opálení a tobě by moc slušely ty bílý šaty, co jsi dostala od táty, než šel bydlet na tu nejvyšší horu světa, aby se naučil od ptáků lítat a …“ „Přestaň,“ křikla Velká. „Vždyť jsi to sama říkala,“ bránila se Malá. „A já chci za ním, chci chytit sluníčko…“ „Tak a teď už toho mám dost,“ rozzlobila se toho rána již podruhé Velká, „věčně nějaký výmysly.“ Chytla čaj a vylila ho. Malá se zarazila: „Proč si mi vylila sluníčko? Bylo ve skleničce a svítilo. V umyvadle svítit nemůže!“ „Prosím tě,“ ušklíbla se Velká, „nazuj si honem boty a moc nemedituj, ať můžeme jít.“ A pak jako každé ráno, moc spěchaly, aby TO tedy stihly. A musely jít po zemi pěšky, protože nebylo letadlo, a nebe se mračilo, protože na něm nemělo co zářit.
S. Šmídová
Popelnice
Stojí na rohu činžáku, stará a odřená, na dně má rozešklebenou ránu. Lidé jí vyhodili, prý ji nepotřebují, už vysloužila své a také už na ní zapomněli. To bylo jistě dávno, tenkrát stála o kousek dál, nová, krásná, lidé se na ni usmívali a ona byla šťastná. Pak přišel ten osudný den, náhle tu stála nepotřebná a na obtíž. Lidé ji poranili a pak v ní zničili všechnu víru. Zatrpkla vůči světu. Byla sama a přes všechnu svojí ubohost byla hrdá a svým způsobem vznešená. Nikdo si jí nevšímal, ale i jí byli všichni lhostejní. Jednoho dne šla kolem mladá žena a za ruku vedla dítě. Dítě se matce vytrhlo a běželo k popelnici, která se krčila v koutě a očekávala rány. Tuse však stalo, so vůbec nečekala. Malé děvčátko, s velikou modrou mašlí, si sedlo na bobek, pohladilo jí ránu a řeklo: „Neplač, já ti to pofoukám, viď, že už to vůbec nebolí?“ V tom zakročila matka: „Jdeš pryč od té popelnice, podívej se, jak je špinává a ošklivá.“ Dítě nereagovalo. Ženě došla trpělivost, vzala je za ruku a táhla pryč. Děvčátko stačilo ještě zašeptat: „Neboj, já se vrátím.“ Od toho dne popelnice stále čeká a věří, že jednou přijde malé děvčátko s velikou modrou mašlí, sedne si nabobek: „Tak jsem tady, už nebuď smutná, já ti to pofoukám.“
Jana Vaňková
